OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Polští Damnable se svým dílkem Inperdition zařadili mezi mé deathgrindové oblíbence. Žel další jejich nahrávky mne nezaujaly už tolik jako zmíněný první oficiální počin. Totéž naneštěstí platí i pro jejich novinku. Tedy ne že by Damnable natočili špatnou desku. Problém je v tom, že Completely Devoted vznikalo v pro kapelu poněkud hektické době, kdy měli potíže se sestavou. Takže i přes všechny rychlé kytarové jízdy, Baynův hluboký vokál a zajímavé texty je tahle jinak dobrá deska vskutku a doslova zprzněna sice rychlým a ne špatně naprogramovaným, ale bohužel dost zvukově sterilním bicím automatem. Jsem si naprosto jistý, že kdyby Damnable natočili tuhle desku z živým bubeníkem, vznikl by velmi dobrý deathgrindový počin. Asi by nepřekonal osobitost Inperdition, ale v každém případě by se jednalo o nadstandard. Navíc Completely Devoted má oproti Inperdition lepší zvuk. Připočtete-li si k tomu velmi pěkně graficky zpracovaný booklet a obal od GRAALa /který jim dělal již obal staršího splitka s Incarnated/, Completely Devoted by se možná Inperdition vyrovnalo. Naneštěstí následkem personálních čachrů na postu bubeníka došlo k tomu, že tu teď namísto radosti z poslechu dobré desky musím vyjádřit zklamání. I přes zmíněná hudební pozitiva a sympatické Baynovy texty, reflektující jeho pohled na realitu každodenního života a zamýšlející se nad lidskou existencí, musím chtě nechtě konstatovat, že mne jedenáct songů z této desky někde kolem třetího začíná značně nudit. Ten automat mi jednoduše vadí a jinak dobré muzice značně ubírá na síle i zajímavosti. Celou věc nezachrání ani závěrečná pseudounplugged skladbička Light Song, ani do placičky vypálený živý záznam vystoupení Damnable. Škoda... Možná by stálo za to desku přemíchat a nahrát ji s živým bubeníkem. Pokud ho Damnable seženou...
7 / 10
Vydáno: 2001
Vydavatel: Cudgel Agency
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.